Vyberte stránku

Kdysi jsem na FB psala docela kontroverzní článek na téma Já a mateřství. Spousta lidí se mnou nesouhlasila, většina soucítila a hrstka přiznala, že to tak má také. Spoustě lidem se ulevilo, většina si přestala házet písek na hlavu, za to, jak hrozní jsou rodičové a hrstka si doteď myslí, že mé děti jsou chudinkové malinkatí.
Dnes s odstupem času samozřejmě vše vnímám trochu jinak a vidím velký význam v tom, proč jsem jako matka byla tak hrubá, přísná a nekompromisní.

Nic není na první pohled tak, jak to vypadá

To, že jsem se zahloubala sama do sebe, že jsem si vyposlechla od dobrých duší jak to dělám blbě, že jsem se výčitkami málem uplakala a nakonec uzdravila, vedlo k velkému soucitu s vyčerpanými matkami.
V době, kdy pro mě „být matkou“ bylo nejtěžší, jsem toho měla plné kecky. Děly se veliké změny v mém osobním životě, stěhovala jsem se, měla jsem novou a náročnou práci, byla jsem vyčerpaná, a rozhodně jsem jela na úsporný režim už několik let.
Když jedete na úsporný režim, tak jakékoli vykolejení vás uvádí do stavu zuřivosti, či pláče a nemáte sílu řešit „nic navíc“. A tak se dělo to, že jsem dělala jako stroj jen to co bylo opravdu třeba. Vše nad rámec mě doslova zabíjelo. A mé dětičky byly vychované, že vždy měly všechno, co chtěly. Nikdy jsme jim nic neupírali. A najednou maminka byla jen tak „do zásoby“.

 

Matka je tvrdé poslání

Být maminkou je krásný dar. Pokud jste ale maminka, která si neví tak úplně rady se svým životem a z tatínkovy holčičky ještě nedospěla v ženu, může být pád na vlastní dno docela bolavý.
Ale jelikož já jsem na sebe velmi tvrdá, miluji dna. Miluji je proto, že se od něj mohu odrazit, že na tom dně dojde

k pochopení celého dlouhého pádu a odevzdání se z totálního vyčerpání.
A na co čeká Vesmír? Až se vzdáme a konečně může jednat on sám a ve váš prospěch.

 

Čas na změnu

A tak jsem se vyčerpala i já. Začala jsem chodit méně do práce. Místo ranního uklízení jsem do oběda spala. V práci jsem dělala jen to, co bylo nutné. Přenechala jsem dceři odpovědnost sama za sebe. Začala jsem se více hýčkat, chodit do sauny, kaváren, odpočívat, smát se. A s tím se mi v hlavě vyrojilo přání…

…“BOŽE, CHTĚLA BYCH BÝT LASKAVĚJŠÍ K LIDEM“.

Jelikož jsou mi má přání velmi rychle plněna, dostala jsem do vínku velmi těžké úkoly, které jsem s laskavostí zvládala. Zjistila jsem, že v různých situacích už reaguji jinak. Že už se dokážu opět mazlit a smát se svými dětmi.

Že už mi cizí děti nejsou protivné. Že si s mými dětmi jen tak lehnu, nechám je po sobě skákat a nekřičím u toho bolestí.
Nabrala jsem síly zpět. Přestala jsem dávat energii tam, kde jí nebylo potřeba. Děti mi začaly více pomáhat. A společně jsme vytvořili tým. Neohrožený a nezlomný. Držící při sobě a naslouchající si.

A jde to. I když to někdy pekelně dře. Nevrátila bych ani minutu zpátky. Rozhodně bych nechtěla zažít nic z toho,

co jsem zažívala já ani mé děti. Soustředím své síly na přítomnost a na to abych se v každé chvíli chovala nejlépe jak umím. Hlavně sama k sobě a pak automaticky k ostatním. A dnes když vidím nervózní maminku křičící na dítě,

už si neřeknu „kráva“, ale “ kdoví, jak dlouho nespala.“

 

S láskou Venda

Dej vědět ostatním, potěší je to

Facebook
Facebook