Dominantní vnitřní žena trpí

Ptala jsem se sama sebe, jako asi mnohá žena, proč potkávám takové muže? Proč se na muže dívám jako na slabé? Proč mi vadí  fňukání? Fňukám snad? Proč mám někdy potíže se rozhodnout a toužím po té opoře v podobě partnera, který se ujme mužské role neagresivního vedení?

Zase hledat v sobě?

Jistě že všichni víme, že si každý musí pomoci sám. Že až se cítí celistvý a dokonalý sám v sobě, pak už žádnou oporu nepotřebuje. Ano. Ale žena má fáze. A to čtyři. Z toho minimálně ve dvou má potřebu se k někomu přitulit a cítit se v bezpečí. Ta možnost spočinout v náručí někoho, kdo vás miluje a vy jeho, je tak opojná, že se těžko z hlavy vymaže.

Ale pak je tady zase ten strach. „Radši na to kašlu, kdoví, jakou katastrofu bych si zase přitáhla. Přitahuju samé slabochy, ať už ufňukánky nebo nedomazlené jedince, kteří se v krajních situacích projevují velmi agresivně.

Moje vnitřní žena přece potřebuje pohladit a pomazlit a ….a….a…..

Ale co můj vnitřní muž?

 Brrrr “ radši nemyslet….takový chcípáček, veksláček v kožené bundě a s knírkem, který čeká na svůj životní byznys.

Bože,  takhle vypadá můj vnitřní muž? Někdo kým pohrdám, že je slabý nebo se v případě potřeby stáhne do agrese a dokáže zákeřně ublížit?“ A jsme doma…. Jak jednoduché zjistit, odkud pramení obraz muže.
Po pořádném ohlédnutí v mém životě zjistím, že ač jsem tátu milovala, vždy jsem se za něj styděla. Vadilo mi jak jí, jak se chová před lidmi, jak mu leze zadek, když se ohne. Hledala jsem cokoli, za co bych ho mohla milovat a když se tak stalo a našla jsem, upnula jsem se na tuto jeho dovednost, vyvýšila jsem ji do královských rozměrů a dala zakořenit iluzi, která mi udržovala snesitelný obraz muže.

A tak mě to mým životem provázelo pořád. Jeden za druhým, stále stejný scénář. A musela jsem najít cestu opět v sobě.

Submisivní nebo nadřazená

Má roztáhnutá vnitřní žena naprosto utlačila svého muže a dokázala žít s mužem pouze v nadřazené nebo podřízené pozici. V obou případech se choval jako slaboch. Buď byl chudáček pode mnou a já ho drtila nebo byl nade mnou a já byla v roli těžké subky. Nic mezi tím. Žádná rovnost. Vymazáno. Tento díl do skládačky chyběl.

Chyběla mi rozhodnost, bála jsem se zacílit a udělat hlavní krok, myslela jsem si, že na to potřebuji muže. Vytáčelo mě fňukání jakéhokoli druhu, protože má vnitřní žena byla tak ufňukaná, že už se ji nedalo snést. Stále jsem jen přijímala a nekonala změnu. Stále jsem si nechávala líbit víc a víc. Až se můj vnitřní muž naštval a zaútočil. „Jsem tady taky!!!“

Jak mylné bylo nastavení, že když má žena vlasy nakrátko, projevuje se vulgárněji, nosí převážně kalhoty…je vlastně mužatka. Naopak! Má neukotvenou vnitřní ženu a je jediný způsob jejího vnitřního muže, jak se zviditelnit, je takto navenek.

Děkuji Ivě Radulayové, díky které jsem toto minutové prozření podstoupila, a otevřely se mi dveře, o kterých jsem ani netušila.

Stačilo pouhé uvědomění a obraz mého vnitřního muže se okamžitě změnil. Je z něj teď krásný muž, ale ještě spolu pracujeme a navzájem se poznáváme. Tělesný pocit se ale změnil okamžitě a cítím se průbojnější, pevnější v základech, nebojím se rozhodnout a nemám potřebu opory. Mám ji.

A pánové…

…jak jsou na tom vaše vnitřní ženy? Dovolíte jim plakat? Dovolíte jim projevit emoce nebo potlačujete? Chcete mít pořád všechno pod kontrolou?

To mi připomíná úžasný vtip, kdy se psycholog ptá klienta „jak přijímáte svou vnitřní ženu? Ale výborně, odpoví klient, skvěle si rozumí s mým vnitřním mužem, akorát se teď dohadují, kdo bude mít v péči naše vnitřní dítě.“ J

Krásný den, přátelé.

Poznej lépe své tělo!

Chci vědět více...

Jsem lesba?

  Vendy, musím Ti něco napsat. Jak jsi byla tehdy u mě a dělaly jsme terapii harmonizování vnitřních bytostí...Měla jsi pravdu, nejsem lesba. Za pár měsíců jsem se zamilovala do muže. Teď  to mám tak, že mi nezáleží na pohlaví, ale na osobnosti toho člověka. A...

číst více

Dej vědět ostatním, potěší je to

Facebook
Facebook