Byla tak v pátém měsíci těhotenství. Vysněné dítě. Před tím tři umělá oplodnění a neúspěšně. Až to přišlo. Necítila se bezpečně, mívala často strach. Jak o dítě, tak o sebe. O to co bude. Začala si uvědomovat, jaká je to odpovědnost, že toho malého drobečka nikam neodloží, že ho bude mít všude s sebou. Přesto doufala, že ten vysněný prcek všechno změní. Jakoby měl kouzelnou moc, uvést její život do harmonie, ulevit jí od strachů a dodat jistoty. Jak byla naivní. Dítě nemůže spravit něco, co nefunguje. Naopak, rozhází kompletně to, co funguje a ověří pevnost.

Jednou zažila ošklivou hádku. Takovou, která jí úplně otřásla a vzala poslední zbytky jistoty a důvěry. Jak to teď sama zvládne? Jak ochrání své dítě? Co s nimi bude? Třásla se a měla velké křeče v břiše.

Ochromená strachem, že předčasně porodí, nemohla nic. Jen plakat a omlouvat se svému dítěti, že ho přivede na tento svět, že sama není připravena. Pořád polohlasně opakovala „to zvládnu, vím, že to zvládnu.“ V hloubi duše věděla, že je to na ni velké sousto. Byla v tom úplně sama. Nebo si to tehdy určitě myslela. Velmi mladá na správná rozhodnutí.

Prosila to pár měsíců staré dítě, aby to zvládlo, aby neodcházelo. Pokoušela se uklidnit, ale bylo to ještě horší. Donutila se necítit. Necítit tu bolest, zradu a samotu, aby ji necítilo její dítě. Jenže ve své naivitě si neuvědomila, že mezi sebe a dítě postavila zeď.

Tlaky v břiše povolily. Dítě se přestalo mrskat a už nikdy nezačalo. Nedávalo o sobě moc vědět. Bylo poslušné a necítilo stejně, jako jeho máma. Necítilo pocity matky a matka necítila pocity svého dítěte.

Život jim plynul dál. Holčička se narodila zdravá, byť ji lékaři v prvním trimestru strašili velkou pravděpodobností downova syndromu. Matka se tehdy rozhodla, že nepodstoupí zákrok, který by ohrozil dítě na životě. Radši se bude do konce těhotenství modlit, aby bylo zdravé, než aby jej náhoda poškodila. Dcera byla nádherná, ale byly s ní neustálé potíže. Stále se dusila, stále omdlévala. Matka měla neustálou dvacetičtyř hodinovou paniku, že o svou dcerušku přijde. Naučila se necítit ještě víc. Když jí dítě minimálně dvakrát denně omdlévalo v křečích v náručí, nikdy nevěděla, jestli znovu naskočí. A lékaři mlčeli. Neřekli, že by na vině mohla být reakce na očkování.

Holčička rostla a byla čím dál nádhernější. Potřebovala velké množství lásky, ale mezi ní a matkou to nešlo. Zapomněly na svou zeď, která je měla chránit a ta se začala stávat hradbou proti lásce a něžnostem. Jedna druhé neuměla dát lásku tak, aby ji cítily. Povrchní objímání a líbání ještě zvětšovalo odstup a rozepře se stupňovaly.

Obě se velmi snažily. Obě měly touhu toto překonat, ale zeď je nepustila. Způsobovala jim jen bolest a odcizovala je každým dnem více a více. Mohly se naobjímat kolik chtěly, ale nebylo to tam. Bylo to jako napít se z prázdného hrnku.

Matka pochopila, že lásku si nelze vynutit, ale že zeď možná společně dokážou zbořit. Odstranit vše neláskyplné svou pílí a přesným zacílením. Čeká je dlouhá cesta, kde cíl je znám. Je jím otevřené srdce, kde si obě dosytí to, co jedna neuvážená myšlenka vzala. Svobodně si zvolit lásku a věřit, že ta všechny rány zhojí. Otevřít se bolesti, která se za ta léta v obou srdcích střádala a hromadila. Prosit o milost a láskyplné vedení.

Je to volba. Stagnovat v daném procesu nebo se zdi postavit čelem a jít kupředu. První možnost přináší zatvrdlost a bolest. Druhá možnost otevírá bolest, aby nabídla lásku. Svádět boj se sebou samým a dovolit srdci se uzdravit. Nic jiného než láska totiž smysl nemá.

Jsem lesba?

  Vendy, musím Ti něco napsat. Jak jsi byla tehdy u mě a dělaly jsme terapii harmonizování vnitřních bytostí...Měla jsi pravdu, nejsem lesba. Za pár měsíců jsem se zamilovala do muže. Teď  to mám tak, že mi nezáleží na pohlaví, ale na osobnosti toho člověka. A...

číst více

Dej vědět ostatním, potěší je to

Facebook
Facebook