Sebevědomí hraje v našich životech naprosto zásadní roli. Každý víme, jaké to je cítit se sebevědomě
a naopak. A každý volíme raději tu první variantu. Jak ale takového sebevědomí dosáhnout? Začít se lépe oblékat? Chodit cvičit? Stýkat se s “lepšími” lidmi, chválit se za každou maličkost?

Zvenčí je to pomíjivé

Všechny tyto metody vám bezpochyby pomohou k tomu, abyste se cítili dobře. Bohužel jen na chvíli. Potom zase upadnete do stavu, kdy se budete cítit o chlup hůře než předtím. Můžete se sytit hmotou zvenčí jak chcete, ale je to jak s jídlem. Najíš se, abys zahnal hlad, ale stejně to všechno vykadíš a hlad máš zase. A čím více jíš, tím větší hlad máš, protože si roztahuješ žaludek.

Zkuste to zevnitř

Pro člověka, který se nemá rád je to těžké. Možná teď většina z vás odpoví “Ale já se mám rád!”. Když se zahloubáte více do svého nitra, zjistí většina z nás, že to tak není, že si to jen namlouváme. Možná máme v sobě nějakou vinu nebo bolest, kterou jsme sami sobě nechali dělat a nemůžeme si to odpustit. Naše psychika je velmi křehký materiál a může ji rozhodit sebemenší hloupost. To co je pro jednoho denní chleba je pro druhého nepředstavitelná hrůza.

Když se začneme zasycovat zevnitř, naroste v nás hodnota, kterou nám nikdo nemůže vzít. Leda bychom to opět sami dovolili a své síly se vzdali. Když ale poprvé zažijete, jaké to je, cítit svou sílu, budete to chtít opakovat. :A čemu dáváme pozornost……známe, že?

Táta za zády jako ochrana těla a hmoty

Brr…otřepalo vás nebo jste tuto informaci přečetli s dobrým pocitem? Ať chcete nebo ne, tomuto kroku není dobré se vyhýbat. Každý máme v životě aspoň jednu vzpomínku, kdy jsme na svého tátu pohlíželi jako na chlapa, nebo to minimálně dokážeme vyhodnotit zpětně, z pozice dospělého člověka. Zkuste tuto vzpomínku najít. Zkuste si obout tátovy boty, projít jeho život a najít v něm tu hodnotu. Až se tak stane, ať se za vás postaví jako ten rytíř, který podpírá vás jako pokračovatele či pokračovatelku rodu. Uvidíte, co se stane.

Máma v srdci jako ochrana duše a nehmotného světa

Když teda tátu máme za zády, tak co dělá máma? Mámu si pozvěte do srdce…Au…vím. Někdy to prostě nejde. Ale i ta máma, která se nám dětským pohledem zdála jako totálně nemožná, tak taky měla své hodnoty, taky se o nás starala a dávala nám teploměr, když jsme měli horečku. A pokud to fakt byla taková katastrofa, že opravdu ne a ne a ne a vy jste si při nalodění na tuto planetu popletli dělohu, dejte si tam jinou mámu. Určitě jste měli někoho, kdo vám ji nahrazoval. Ta ať ve vašem srdci zaujme místo strážkyně duše.

Když to tak není?

Pokud to tak není, pociťujeme vnitřní nejistotu. Jako žena máme pocit, že jsme nedoceněné muži,
že nám nedávají tolik lásky, kolik bychom potřebovaly, že jsme na všechno samy a podobně.

Jako muž zase necítím to napojení na zdroj, na zdrojovou sílu, propadám panice, občasným pocitům beznaděje, slaboštví, nectítím se jako muž, neumím udržet a vést rodinu, ženu atd.

Jen se pozorujte

Do ničeho se hlavně nenuťte, jen sledujte, jestli vám to jde a odpovídejte sami sobě na otázky, proč v sobě živíte odpor přijmout rodovou linii, do které jste se sami a dobrovolně narodili.

Tohle je dobrý začátek vnímání sebe sama. Návrat do těla. Přijetí odpovědnosti za svůj život. Možnost, stát se dospělým.

Jsem lesba?

  Vendy, musím Ti něco napsat. Jak jsi byla tehdy u mě a dělaly jsme terapii harmonizování vnitřních bytostí...Měla jsi pravdu, nejsem lesba. Za pár měsíců jsem se zamilovala do muže. Teď  to mám tak, že mi nezáleží na pohlaví, ale na osobnosti toho člověka. A...

číst více

Dej vědět ostatním, potěší je to

Facebook
Facebook