Bylo jí skoro třicet. Partnera ani děti neměla a cítila se velmi osamocená. Pořád se jí od dětství opakovalo totéž. Někoho si našla, ať už to byla kamarádka nebo kluk a vždy byla nemilosrdně opuštěna. Prožívala velikou bolest. Neměla v nikom oporu a pořád doufala, že už se objeví někdo, kdo by s ní zůstal a nadosmrti.

Svěřila se, že když už si najde nějakého partnera, šíleně se na něj pověsí. Přestane žít sama pro sebe a jen sleduje
a následuje život toho druhého. Nikam nechodí, jen čeká doma na svého vyvoleného a těší se, že nuda skončila. Ani ji nenapadne, to dělat jinak. Takhle to dělala vždy. Vždy toužila po plné pozornosti daného člověka. Dusila ho zase svou  pozorností. A když s ní byl, tak taky spokojená nebyla. Neustále remcala. Nedovedla si to vysvětlit.

Proč to tak mám? Proč jsem takový upír? Proč když toho člověka donutím, aby se mnou byl a měla bych být spokojená, tak jsem nespokojená ještě víc?

Protože program osamocení nebyl naplněn.

Jsou to takzvané „VYPLAKANÉ DĚTI“.  Takové děti si do svých životů vybraly poněkud zhrublé a bezcitné maminky. Maminky samy o sobě neměly moc hezké dětství. Vyplakaným dětem rodiče nedávali najevo lásku a jejich sebedůvěra neměla z čeho vyrůst. Bývaly buď bity, nebo přehlíženy. Často slovně ponižovány, ať dělaly cokoliv. Byly to malí premianti, měli vzorné chování, trička ve skříni do vzorných komínků a přesto nedostačovaly.

Jen se vyřvi!

Babičky a mnohdy i maminky nás učily, že když dítě v noci pláče, je potřeba ho nechat vyplakat. Vůbec si neuvědomovaly, co osamocené dítě zažívá. Dítě nechce spinkat, protože se třeba bojí, chce být s maminkou, cítí se samo, možná má žízeň, bolí ho bříško…důvodů může být nespočet. Jedno je ale jisté. MALÉ MIMINKO NIKDY NEPLÁČE JEN TAK! Vždy k tomu má důvod, nemůže se stát, že je rozmazlené. Uvědomte si, že v bříšku maminky žilo 9 měsíců. Přímo natlačené na tep jejího srdce, který cítilo skrze dělohu. Slyšelo její dech i hlas a najednou je samo, v tmavém pokoji a slyší maminku vedle.

Taková zrada

Maminka je vedle v pokoji. Někdy ještě přijde, otevře dveře, okřikne dítě a opět odchází. V duši dítěte je nesmazatelná stopa. Maminka mě nemiluje. Nikdo mě nemiluje. Kdyby mě někdo miloval, přišli by mi na pomoc. Nejsem hodno lásky.

Uvědomme si jednu věc. Tehdy to byla móda. Bylo to považováno za výchovný prostředek. A i maminky, které byly plné lásky seděly vedle v pokoji a plakaly, protože je bolelo, že musí nechat dítě vybrečet. Je to výchovné a dítě si přece nebude zvykat. A tak byly vychovány asociální bytosti, které mají ve svých soukromých životech SAKRA problém.

Jde to ještě hůř

Rodiče uspí svoje děťátko. S vědomím, že několik hodin tvrdě spí, odcházejí ven. Do hospody, k sousedům na karty, někteří i na koncert a vzdalují se od dítěte na neslyšitelnou vzdálenost.

Dítě se probudí. Doma je ticho a klid. Tma. Je samo. Začne plakat, volá maminku a bojí se, je v nebezpečí, nechráněno, osamoceno. A nic se neděje. Dítě obklopí smrtelná hrůza, má pocit, že žalem zemře. Trvá to nekonečně dlouho, až se spánek stane opravdovou smrtí. Dítě to vnímá jako skutečnou smrt. Je totiž tak odevzdané, tak vyčerpané a tak rozervané, že když usíná, tak je to jakoby skutečně umíralo.

A ráno přijde maminka. Dítě pocítí neuvěřitelnou naději, má obrovskou radost, že maminku vidí. Pro ni je to však den, jako každý jiný a euforickou náladu dítěte ignoruje. Dítě se opět cítí nedostatečně.

Program je hluboce zapsán.

Tímto se program hluboce zapsal. Neustálé zavděčování se lidem, které miluje.  Upoutávání pozornosti nejprve vlastní maminky a blízkého okolí a pak kamarádů a následně partnerů. Nekončící naplňování programu nelásky.  Hluboký zápis v podvědomí, že když si najdu někoho, koho miluji, musím si ho hlídat, nesmím ho spustit z očí. Musím dát všechnu pozornost jen a jen jemu, aby mi opět neodešel. A protože program chce být nasycen, vždy vyvolá něco , pro co daný milovaný člověk musí odejít. Odejde, trpíme a program se sytí.

Stopněte to.

Promluvte si se svými rodiči o tom, zda vás nechávali vyplakat. Až to pochopíte, odpustíte jim. Oni sami neměli dostatek lásky, aby ji uměli předat dále. Kdyby měli, dali by vám ji, naprosto přirozeně. Najděte k sobě cestu zpět
a zapomeňte na tyto nehezké chvíle. Dejte si šanci. Pochopte, že každý člověk se rodí dobrý, než se nechá okolím zformovat. A tak i váš táta a máma byli zformování do podoby, kterou jste zas vy přijali.

Pokud to nezměníte, budete rodit děti, na které budete možná stejně tvrdí, jako byli rodiče na vás. Není to proto, že byste byli zlí. Budete to dělat právě proto, abyste vyčistili to, co je ve vás bolestně ukryto.

Věřte tomu, že kdyby vaši rodiče byli jen trochu silnější, řekli by vám, jak moc vás milují.

Dej vědět ostatním, potěší je to

Facebook
Facebook