„Jestliže je všechno tvořeno z jedné energie, jak si můžeme myslet, že je od ní něco odděleno?”

Zní mi v hlavě věta, kterou přečetl můj milý v nějakém článku. Ta věta nebyla v mém bytí hned ukotvena. Byla uslyšena, ale ne vyslyšena. Na to jsem potřebovala ještě pár dní tlaku a marnosti. 

Včera večer jsem přemítala ve vaně nad tím, že vím, že je místo, ze kterého uvidím svět jen z nadhledu. Místo, ze kterého jsem vymaněna z kolektivní karmy a kolektivního konání. Místo, ze kterého uvidím, že vše je v pořádku. Toto místo, mi bylo již několikrát v životě na pár prchavých chvil zpřístupněno, ale netrvalo dlouho a já zase spadla do osidel Matrixu. 

„Jestliže se vzdám boží vůli, bude se skutečně dít boží vůle?”

Zeptala jsem se dětinsky a naivně dnes ráno u snídaně. 

Jak by to mohlo být jinak? Jestliže je vše Bůh, tak všechno, co se děje je Bůh. Jak můžu oddělovat božské? I smrt je božská, i utrpení je božské, ztráty jsou božské…nic nemůže být odděleno. 

Plakala jsem a ptala se:

„Bože, jak se mám dostat do toho místa, které je vymaněno z duality? Jak v něm mohu setrvat navždy?

„Musíš se vzdát.” Přišlo mi.

V tu chvíli jsem pocítila smutek, protože mi spadla jedna veliká iluze, kterou jsem měla. A tou iluzí je to, že když budu mít vizi Nového světa, když budu mít naději, když budu zvyšovat své vibrace, když se budu starat o svůj život a tělo, že to k něčemu bude. Jenže tímto jsem vytvářela odpor a svět kolem mě neměl správnou vypovídající hodnotu, která by odpovídala mé představě. Tak jsem držela dál. Podporovala, vizualizovala, těšila se…a zcela nevědomě vytvářela odpor. A strastiplná realita, neodpovídající mé představě jen sílila. Síly docházely, vyčerpání, marnost, deprese.

Vzdávám se světe. Vzdávám se ti Matrixi. Je mi jedno, zda jsi silnější nebo slabší. Pakliže jsi boží vůle, nechť je konáno v jeho jméně. Opouštím naději, že svět někdy bude podle mého plánu a vnímání možného. Opouštím naději, že se svět zachrání. Jakmile mám totiž naději, že svět bude zachráněn, musím automaticky vytvářet vizi, že svět není v pořádku a je nemocen. A on není. Jen v mé hlavě ano. 

Co má být bude. Odpusťte, že jsem vás nevědomě vtahovala do odporu. Teprve se učím. Kéž mi toto poznání vydrží navěky. 

Však ho nech vybrečet, on si zvykne

Panické ataky, strach vyjít z domu, problém udržet stolici, nekontrolovatelný třes, strach ze smrti, silný pocit nedostatečnosti, hluboká neidentifikovatelná nenávist k sobě samému,  somatizování neustálých zdravotních potíží, které nejdou medicínsky podložit…za to...

číst více

Významy modlitby v procesu růstu

Když jsem byla malá, našla jsem na sekretáři v kuchyni dvě velice zajímavé publikace. Jedna byla novinová. Černobílé noviny Nej Report s nahotinkami a erotickými obrázky. Byla jsem nadšená a občas chodila potajmu nakukovat, co že si to tam tatínek (nebo maminka?😁)...

číst více

Setkání s paní Vinou

„Co jsem to řekla…neměla jsem to dělat, ale teď už to nevezmu zpět.” Stane se, když je pusa rychlejší než srdce a řekne něco, na co druhý není zdaleka připraven. Ale co se dá dělat? V tu chvíli nastupuje paní Vina. Taková paní vina navštívila i mě a tak jsem se...

číst více