Delší čas jsem se neozvala, protože tyto dny byly skutečně energeticky i fyzicky náročné. Transformace se přehnala naší skupinkou jako výron arenalského vulkánu. Nešlo uhnout, nešlo utéct, jen se nechat zaplavit a radovat se z přežití. 

Rozluka

Blížil se poslední den u oceánu. Rozloučili jsme se s vlnami, uctili džungli, dali si večerní koupání v hotelovém bazénku na nuďáka a šli si lehnout, těšící se na Martinku v horách, její výborné jídlo a láskyplnou péči. 

V tom Martina psala, že v ubytovacích prostorách, které nám domlouvala nemá místo. No co už. Vyjedeme směrem La Fortuna a kdyžtak tam seženeme ubytování na poslední chvíli a do hor dorazíme o den později. A tak se taky stalo…jenže jsme ještě netušili, co za příběh je pro nás nachystán.

La Ceiba z Avataru

„Jé, holky, jak pojedete do La Fortuny, stavte se po cestě ke stromu La Ceiba.”

La Ceiba je strom, kterým se inspirovali tvůrci Avataru. Strom, 500 let starý, 58 metrů vysoký, obrostlý vonícími orchidejemi. No to přece musíme vidět! Posádka si pustila mou přednášku o hojnosti a smáli se novým poznáním. 

Dorazili jsme na místo a na bráně byla cedulka „Closed”. Už toto pro nás mohla být dostatečná stopka, ale jsme tu přece jednou za život, to nemůžeme minout. V plotě vedle brány byla veliká díra a v pustině kolem ani živáčka. Tak jdeme. Zastavili jsme auto rovnou před vchodem, já jsem si vzala ledvinku s peněženkou a doklady, načež ostatní vyhodnotili, že se jim věci s sebou tahat nechce, že jsme daleko od civilizace, tak se pro tu chvíli nic nestane.

Po strmém stoupání k nádhernému majestátnému stromu se z lesa vynořil zvláštní týpek s mačetou a brutálně modrýma očima. Po anglicku a velmi distingovaně nás pozdravil a podotkl, že nás viděl prolézat branou, ale že pokud zaplatíme vstup, nebude nic namítat. Také jsme nenamítali a já jsem vytáhla z peněženky bankovky za celou skupinu. Ostatní šli jen na lehko. 

„Myslím, že vám někdo roluje okno u auta. „ Řekl hlasem prince Charlese ten podivný mladík. Jelikož jeho hlas byl zcela bezemoční, nedošlo nám hned, co říká. Zopakoval tedy výzvu a my se rozběhli z prudkého kopce dolů a nevěděli ani proč. Po strmé cestě džunglí mě napadlo „Zařvi!” Vydala jsem tedy hrdelní „héééééj” a právě tímto výkřikem jsem možná zachránila zbytek věcí, které v autě zůstaly. 

Co nemáš, nepotřebuješ

První doběhl k autu Kuba s Katkou a já v pozadí s Johankou slyšela „Do pí.i, všechno nám vzali! Fakt se nám to stalo! Dop.dele, to snad není pravda!”

V ten moment, kdy jsem slyšela tato slova mě zaplavil elektrizující klid a z hluboka jsem se nadechla. To bude dobrý, všechno bude dobrý. 

Katka začala nadávat a sčítat ztráty. Počítač, náhradní telefon, karty, peněženky, pasy, řidičáky knihy, nabíječky, adaptéry…všechno bylo pryč. Kuba byl v klidu, měl všechno, doběhla Míša a byla na tom stejně jako Katka. Podívala jsem se do auta a viděla, že všechno, co jsem do auta uložila já, bylo na svém místě. Byly to viditelné položené kamery a stejně je nikdo nevzal. Já jsem měla všechno, nechybělo nic. Podivné.

A pak se to rozběhlo. Zavolat polici, zablokovat karty, zjistit od podivného týpka podrobnosti. Policie mluvící pouze španělsky, blokace karet v místě, kde nebyl skoro signál a týpek tvrdící, že si toho moc nepamatuje. To chceš na dovolené zažít 😀 

Stojíme tak s Kubou za autem a ten říká „ Ty jo, zajímavé, že nám se nic neztratilo, jen holkám…dop.dele, kde mám batoh? Měl jsem v něm všechny věci!!!

Kobra 11

Policie nás poslala na 45 minut vzdálenou stanici. Napadlo nás, že bychom ještě mohli objet cesty, zda banditi nepotřebné věci nevyhodili do příkopy. Najednou mě trkla jedna odbočka. Pojedme sem. Řekla jsem. Dojeli jsme k jezeru Arenal. Nikde nikdo, tak jsme aspoň vykonali lidskou potřebu, na kterou chce být každý sám a už jsem si myslela, že mě má intuice zklamala. V tom se objevilo nad námi staré černé auto. Jak jsme ho zahlédli všichni jsme řekli „To jsou oni!” Týpci v autě nás uviděli, otočili se a po kamenité cestě upalovali zpět. Nasedli jsme do auta a jali jsme se je sledovat. Začali zrychlovat, když viděli, že je sledujeme, ale kolona před nimi jim nedovolila ujet. Natočili jsme si je na video a „honičku” raději ukončili. 

Video jsme poslali polici. V tu ránu kostarická „FBI” povolala posily, udělali zátarasy a začala akce hodna Kobry 11. Auto chytili, týpci před nimi dokonce zdrhali a tak měli všichni o vzrůšo postaráno. My už jsme mezi tím, co probíhala akční honička seděli na police station a vypisovali papíry pro ambasádu, pojišťovnu a všechno potřebné. 

Nebylo z toho nic

Byť banditi byli polapení, v autě už nic neměli. S pouty čekali několik hodin u silnice, než je šly holky identifikovat. Nebylo co identifikovat. Celá akce byla vyvolána na základě intuice a hoši, byť jsme my i policie byli přesvědčení, že jsou to oni se holkám smáli do obličeje. 

Vděk

U toho už jsem nebyla. Seděla jsem si v klídku v restauraci, popíjela margaritu a čekala na zbytek osazenstva, než dorazí domů a budou vyprávět. Děkovala Bohu za to, že všechno máme, děkovala za to, že mi poslal tak výbornou partu, která se dokázala i noční můře zasmát a děkuji za úžasné chvíle plné božství, které se staly, ale uvidíte je až na finálním kostarickém videu, které zpracovává Kuba. 

Pro vděk jsem si přišla a takto mi byl otevřen. Díky Vesmíre, ty neskonalý vtipálku! Díky Martině a jejímu příteli, že nás na dálku překládali, naváděli a navigovali a skvěle se o nás postarali. Došlo nám, že nikdy nejsi sám. Vždy je ti pomoženo! 

Každý dostal, co potřeboval a už dnes, dva dny po události z tohoto okamžiku všichni profitují. Je to zázrak. Když chceš od Vesmíru něco nového, nový život, nový iPad, novou inspiraci, musíš zaplatit tím starým. I takto se mohou manifestovat přání. 

Půjdu dnes s radostí a vděkem opravit rozbité sklo a pokračovat v dovolené 🙂 Tak PURA VIDA 😀

Respekt, zpívá Aretha

V autě nám hraje Respekt od Arethy Franklin, my se kodrcáme už dobrou hodinu po cestě, po které bych ani pěšky nedošla bez úrazu a říkám si „Co po mě...

Nakumulovaná přání

Celý můj život, který jsem doposud žila, je jen soubor mých přání i nepřání. Mé, s emocí vypuštěné myšlenky, se nakumulovaly, aby mohly být zhmotněny. Jen si...

Nejsem cestovatelka, no a?

Sedím u bazénu v krásném ubytování, které máme jen pro sebe a přemýšlím, kde se vzal ten stres, který jsem zažívala předchozí dva dny a pro vůbec přišel?...