Jsem měsíc a půl doma a až nyní se mohu dívat na Kostarickou cestu s nadhledem. A vy na první díl seriálu, který tvoří můj spolucestovatel Kuba. Snad se taky zasmějete, jako my 🤪

Nadhled

Když se mě první měsíc někdo zeptal, jestli bych jela znova, otřásla jsem se. Po příjezdu domů, když se mé tělo dostalo do známého bezpečí a klidu, mi vypadla hromada vlasů, bylo mi pár dní šoufl a konečně mi povolil řitní svěrač. Johanka zůstala v “bezdůvodných” horečkách a celá se nám osypala bolavým ekzémem. Naštěstí všechno rychle odeznělo.

Dnes, oproštěná od toho podvědomého stresu, jestli zrovna dnes bude všechno v pohodě se na Kostariku dívám jinak. Stále však s velkým respektem. Vzpomínám na krásná přátelství, na dny plné povídání a smíchu, na vtípky, které jsme na sebe dělali, na každodenní labůžo hody na farmě, na zpívání v autě, na smích, který vzniká z beznaděje, kdy vám už fakt nezbyde nic jiného, než se smát🤣…nebylo toho pěkného málo. 

Poslední hodina

Nezapomenu na poslední kostarické chvíle, kdy jsme s polorozpadlým autem vjeli několikrát do neoznačeného protisměru, letadlo letělo už za hodinu, my neměli vybrané peníze, protože nám to ve dvou automatech nešlo a nedošly nám výsledky testu z nemocnice. Vystoupila jsem z auta a vrhla se majiteli vozu, který už na něj hodinu čekal, kolem krku a s pláčem říkám “Nesnáším to tu, prosím, už chci být doma!” a fňukala mu do trička.  Koukal na mě jako blázen a se soucitem říká “Je mi moc líto, co jste tu museli všechno zažít, moc se omlouvám.” V letištní hale pak na mě čekal veliký nápis přes celou stěnu…

” Přijeli jste pro dobrodružství, vracíte se pro mír.” 

Finální dík

Vím, že asi vypadám jako hysterka, ale tady de vidět, jak moc jsem v době karantény zatuhla. Kostarika za to nemůže. To já jsem potřebovala probudit, zatřepat mozkem, aby se po roce a půl stagnace probral. Mise splněna! Dostala jsem přesně to, co jsem potřebovala a už dnes z toho velmi těžím a jsem šťastná, že jsem to dobrodružství podnikla. Díky za tuto zkušenost. 

Promiň, babi, už tě vidím

Úplňkový den, jako každý jiný, zdálo se. Uvnitř mě však probíhalo podivné napětí a touha něco udělat. „Jsi na farmě, můžeš dělat cokoliv.” Řeklo mi mé já....

Chceš nové? Zaplať starým.

Delší čas jsem se neozvala, protože tyto dny byly skutečně energeticky i fyzicky náročné. Transformace se přehnala naší skupinkou jako výron arenalského...

Více fotek najdeš na mém Instagramu. Koukni na starší příspěvky.