Jsem měsíc a půl doma a až nyní se mohu dívat na Kostarickou cestu s nadhledem. A vy na první díl seriálu, který tvoří můj spolucestovatel Kuba. Snad se taky zasmějete, jako my 🤪

Nadhled

Když se mě první měsíc někdo zeptal, jestli bych jela znova, otřásla jsem se. Po příjezdu domů, když se mé tělo dostalo do známého bezpečí a klidu, mi vypadla hromada vlasů, bylo mi pár dní šoufl a konečně mi povolil řitní svěrač. Johanka zůstala v „bezdůvodných“ horečkách a celá se nám osypala bolavým ekzémem. Naštěstí všechno rychle odeznělo.

Dnes, oproštěná od toho podvědomého stresu, jestli zrovna dnes bude všechno v pohodě se na Kostariku dívám jinak. Stále však s velkým respektem. Vzpomínám na krásná přátelství, na dny plné povídání a smíchu, na vtípky, které jsme na sebe dělali, na každodenní labůžo hody na farmě, na zpívání v autě, na smích, který vzniká z beznaděje, kdy vám už fakt nezbyde nic jiného, než se smát🤣…nebylo toho pěkného málo. 

Poslední hodina

Nezapomenu na poslední kostarické chvíle, kdy jsme s polorozpadlým autem vjeli několikrát do neoznačeného protisměru, letadlo letělo už za hodinu, my neměli vybrané peníze, protože nám to ve dvou automatech nešlo a nedošly nám výsledky testu z nemocnice. Vystoupila jsem z auta a vrhla se majiteli vozu, který už na něj hodinu čekal, kolem krku a s pláčem říkám „Nesnáším to tu, prosím, už chci být doma!“ a fňukala mu do trička.  Koukal na mě jako blázen a se soucitem říká „Je mi moc líto, co jste tu museli všechno zažít, moc se omlouvám.“ V letištní hale pak na mě čekal veliký nápis přes celou stěnu…

“ Přijeli jste pro dobrodružství, vracíte se pro mír.“ 

Finální dík

Vím, že asi vypadám jako hysterka, ale tady de vidět, jak moc jsem v době karantény zatuhla. Kostarika za to nemůže. To já jsem potřebovala probudit, zatřepat mozkem, aby se po roce a půl stagnace probral. Mise splněna! Dostala jsem přesně to, co jsem potřebovala a už dnes z toho velmi těžím a jsem šťastná, že jsem to dobrodružství podnikla. Díky za tuto zkušenost. 

Proč nám z maminek roste břicho?

Říká se, že když ti roste břicho a není to zrovna kvůli tomu, že bys o půl noci cpal hambáče, tak jsi neporodil svoji mámu. Něco na tom, je, ale takové...

Promiň, babi, už tě vidím

Úplňkový den, jako každý jiný, zdálo se. Uvnitř mě však probíhalo podivné napětí a touha něco udělat. „Jsi na farmě, můžeš dělat cokoliv.” Řeklo mi mé já....

Více fotek najdeš na mém Instagramu. Koukni na starší příspěvky.