Jsem měsíc a půl doma a až nyní se mohu dívat na Kostarickou cestu s nadhledem. A vy na první díl seriálu, který tvoří můj spolucestovatel Kuba. Snad se taky zasmějete, jako my 🤪

Nadhled

Když se mě první měsíc někdo zeptal, jestli bych jela znova, otřásla jsem se. Po příjezdu domů, když se mé tělo dostalo do známého bezpečí a klidu, mi vypadla hromada vlasů, bylo mi pár dní šoufl a konečně mi povolil řitní svěrač. Johanka zůstala v „bezdůvodných“ horečkách a celá se nám osypala bolavým ekzémem. Naštěstí všechno rychle odeznělo.

Dnes, oproštěná od toho podvědomého stresu, jestli zrovna dnes bude všechno v pohodě se na Kostariku dívám jinak. Stále však s velkým respektem. Vzpomínám na krásná přátelství, na dny plné povídání a smíchu, na vtípky, které jsme na sebe dělali, na každodenní labůžo hody na farmě, na zpívání v autě, na smích, který vzniká z beznaděje, kdy vám už fakt nezbyde nic jiného, než se smát🤣…nebylo toho pěkného málo. 

Poslední hodina

Nezapomenu na poslední kostarické chvíle, kdy jsme s polorozpadlým autem vjeli několikrát do neoznačeného protisměru, letadlo letělo už za hodinu, my neměli vybrané peníze, protože nám to ve dvou automatech nešlo a nedošly nám výsledky testu z nemocnice. Vystoupila jsem z auta a vrhla se majiteli vozu, který už na něj hodinu čekal, kolem krku a s pláčem říkám „Nesnáším to tu, prosím, už chci být doma!“ a fňukala mu do trička.  Koukal na mě jako blázen a se soucitem říká „Je mi moc líto, co jste tu museli všechno zažít, moc se omlouvám.“ V letištní hale pak na mě čekal veliký nápis přes celou stěnu…

“ Přijeli jste pro dobrodružství, vracíte se pro mír.“ 

Finální dík

Vím, že asi vypadám jako hysterka, ale tady de vidět, jak moc jsem v době karantény zatuhla. Kostarika za to nemůže. To já jsem potřebovala probudit, zatřepat mozkem, aby se po roce a půl stagnace probral. Mise splněna! Dostala jsem přesně to, co jsem potřebovala a už dnes z toho velmi těžím a jsem šťastná, že jsem to dobrodružství podnikla. Díky za tuto zkušenost. 

Bacha kam saháš a na co šlapeš

Dnes spojím dva dny dohromady. Protože včera dost pršelo, naordinovali jsme si "rest day" a vyrazili pouze na místní trhy pro zeleninu. Zřejmě už jsme přišli...

Nahoru dolů

Kdyby v ráji vařili jídlo, bylo by to zdejší horské kostarické. Nečekejte však, že někdo místní by takhle uvařil. Vaří se v kuchyni zvané " Heaven is here"...

Trable na cestách

Je jasné, že nic není tak růžové, jak to vypadá na obrázcích google nebo youtube. Znáte mě. Nesdílím jenom och a áách a fotky bez celulitídy a holywoodské...

Více fotek najdeš na mém Instagramu. Koukni na starší příspěvky.