Sedím u bazénu v krásném ubytování, které máme jen pro sebe a přemýšlím, kde se vzal ten stres, který jsem zažívala předchozí dva dny a pro vůbec přišel?

Začalo to ve chvíli, kdy jsme se měli rozloučit s naší junglewoman Martinkou a vydat se na dalekou cestu k pacifickému oceánu. Úplně mě to rozhodilo. Mí spolucestující, kteří prostě tak nějak na cestách přibývají a auto se plní, se těšili a já ne. Pět hodin cesty? Zase? To tam dojedeme večer a ani nevíme, jaké to tam bude. Ono totiž hostel s názvem Woodstock mohlo být cokoli. Ale k tomu se dostaneme. 

Cestu jsem kupodivu zvládla docela v pohodě. O Johance ani nemluvím. O její neuvěřitelné přizpůsobivosti už jsem vám psala.
Už za tmy jsme dojeli ke krásně osvícené malé budově, kde se veselili mladí lidé v barevných batikovaných oděvech. Všichni byli moc milí a vstřícní. Jak psali na internetu. Jenže, pak mi otevřeli můj pokoj, který jsem chtěla mít separé od všech a rozhodně ne sdílený pokoj, jak měl Kuba. Nevěř fotkám.

Asi jsem cíťa. Možná, kdybych si s těmi milými lidmi dala čouda…nebo by jen stačilo projít bílou mlhou s vůní marihuany a měla bych to tam všechno ráda. Možná, kdyby to víno popíjeli dál než metr od dveří mého pokoje. Možná, kdyby v tom pokoji aspoň jednou za rok utřeli prach. Možná kdyby mi za oknem nestál kohout, který celou noc kokrhal, možná, kdyby prostě ta pitná voda nebyla hnědá…pak bych tam zůstala. 

Hlavou mi poskakovaly zážitky cestovatelů z Nepálu a z Indie, kteří měli pokoje plné švábů a blech a došlo mi to. NEJSEM CESTOVATELKA, jsem obyčejná turistka! Za 10 minut už jsme měla objednaný hotel někde jinde a trochu jsem si poplakala nad rozplynutou představou o sobě. 

Všude samá iluze

V pět ráno, kdy se nedalo spát, jsme s Johankou vyrazily prozkoumat ty úžasné kostarické pláže, o kterých si na internetu přečtete mraky superlativ a slzíte dojetím nad krásou fotek. Něco vám prozradím. Byli jste někdy u McDonald? Viděli jste úžasný vymazlený big Mac na obrázku a porovnali s tím, co vám donesli a ještě jste neřekli ani slovo, protože je to přece McDonald? Tak takhle to je na Kostarice. Aspoň tam, kde jsem se dostala já. 

Stála jsem na pláži, zrovna byl odliv, oceán krutě daleko a mě napadlo, kam si dáme ručník? Jak budeme plavat v tak velkých vlnách? Má idylka hrající si Johanky s kyblíčkem v ruce, sbírající mušličky se rozplynula. Kde jsou ty mušle? Proč je nevidím? Dobře, půjdeme dál a aspoň se vyfotíme, protože fotky jsou tu fakt pěkné. 

Víš co, Johanko, půjdeme se procházkou projít podívat na to nové ubytování, je tu kousek. Po hlavní frekventované silnici směrem od pláže, krutě do kopce to šlo ztěžka. To takhle bude chodit na pláž? To asi ne. Vrátili jsme se zpět na pláž a já to vzdala. Končím. Přebookuju letenku a jedu domů. Tady nebudu. 

Změna

V tom mi zazvonil telefon a volala Martina. „Vendy, prosím tě, kousek od tebe je hotel, kde mám dvě kamarádky a jsou nadšené, už jsou tam dva měsíce.”

„Já vím, Marti, tam jsem se koukala a mají vyprodáno.”

„Ale ne, nemají, ten hotel je zavřený, ale funkční a máte ho jen pro sebe.”

Za další hodinu už jsem seděla u krásného bazénu, kufry uložené v nádherném pokoji za široko daleko nejnižší cenu a vedle dvě milá děvčata, která mluví mou mateřštinou, takže ani anglicky umět nemusím!

Chápete? Musela jsem to vzdát, aby se vše dalo do pohybu. 

Miluju domov

Uvidíme, co nám další dny přinesou, ale už dnes vím, že doma je mi nejlíp, že jsem možná papuč domácí, ale smích mého muže a vůni pečeného čerstvého chleba mi celý svět nemůže nahradit. 

Kostarické finále a první díl seriálu

Jsem měsíc a půl doma a až nyní se mohu dívat na Kostarickou cestu s nadhledem. A vy na první díl seriálu, který tvoří můj spolucestovatel Kuba. Snad se taky...

Promiň, babi, už tě vidím

Úplňkový den, jako každý jiný, zdálo se. Uvnitř mě však probíhalo podivné napětí a touha něco udělat. „Jsi na farmě, můžeš dělat cokoliv.” Řeklo mi mé já....