Úplňkový den, jako každý jiný, zdálo se. Uvnitř mě však probíhalo podivné napětí a touha něco udělat. „Jsi na farmě, můžeš dělat cokoliv.” Řeklo mi mé já. Katka sedící se mnou u stolu od kafe povídá: „Půjdu vyplít záhonek.” To se mi nechtělo, potřebovala jsem něco více. 

Voda, ten silný element

Na farmě mají několik propojených rybníčků, které jdou skrze pozemek a nabíjí je jeden malinkatý pramínek. Promyšlený a pod zemí propojený systém přítoku a odtoku nejenže krásně ozvučuje celý prostor, ale voda na zahradě je prostě voda na zahradě a vypadá to krásně. 

„Půjdu vyčistit ten spodní rybník, vypustíte mi tam vodu?” Rybníček nebyl úplně malý, skoro takové menší koupaliště a tak jsem si umanula, že když ho vyčistím, přiteče čistá voda a máme skvělý zdroj koupání. 

„Fakt Vendy?” Zeptal se Davy „Je to docela dost práce, určitě to chceš vyčistit celé nebo jen vytrhat plevel okolo?” Celé, rozhodně celé.
Tak jsem vyfasovala kolečka, lopatu, rýžáky a smetáky a šlo se na to. Podotýkám, že mám fobii ze žab a z čehokoli, co na mě může nekontrolovatelně skočit. Skočí na mě žába a omdlím. Tak proč do toho jdu?

Po vypuštění vody spoušť, trochu smrádeček, všude se něco hýbalo a vypadalo nevábně. Kde se ve mě vzala ta chuť tohle udělat? To nevím, ale nešlo přestat. S plným nasazením jsem se vrhal do úklidu. Postupně jsem sundávala svršky, až jsem tam stála téměř nahá, celá od bahna, vzdychající, občas vykřikující sprosté slovo, ale bylo to zvláštně úlevné. 

Babi?

Proč mi na mysl pořád chodí babička mojí mámy? Je už dost let mrtvá, ale stále se mi při práci objevoval její obličej. „Tak, Vendy, jaká byla tvoje babička?” rozmlouvalo se mnou mé podvědomí. No vlastně nic moc. Pamatuju si, že od té doby, co jí ve čtyřiceti opustil děda, tak stále umírala, seděla u okna, koukala ven, pokuřovala, pomlouvala každého, kdo kolem prošel, byla silně manipulativní, zlá, my děti se jí bály, nepamatuju si, že by k nám byla někdy laskavá, pořád si nás něčím kupovala, vydírala, dělala v rodině neustálé rozbroje, dělala si stádečka, která ovládala a vlastně to byl velmi smutný člověk. Nakonec zemřela skoro v devadesáti, když se udusila v náručí své dcery. No, nic hezkého. 

„Zdál se ti její život zbytečný?” ptalo se mě dále mé vyšší Já. Zdálo se mi, že ano, ale přece nikdo tady není zbytečně, každý zde šel splnit úkol, takže i ona musela. Ale jaký?

V tu chvíli se špinavá voda u výpustě začala dusit. Odtok se ucpal listím a smradlavým bahnem a sotva jsem nánosy odstranila, bylo to tam zase. 

Od pochopení k uvolnění

„Ku.va, to je nekonečné.” zařvala jsem si do prostoru hrdelní zavrčení, ulevila jsem v sobě nahromaděnou energii výkřikem a v tom mi došlo „babička neměla zbytečný život, rozhodla se, že zastaví v rodu to, co už bylo neúnosné. Všechno to zlo a ubližování vzala na sebe a stala se takovým špuntem. Zadržela v sobě vše, aby další ženy v rodě už nenesly takovou zátěž a tys mohla žít hezký život. Neměla už sílu na transformaci. Měla co dělat s tím, aby to vše pro vás udržela.”

Pláč mi vytryskl ze srdce nad tou velikou ženou, kterou nikdy nikdo neviděl a ona zřejmě i posmrtně touží po tom, aby uviděna byla.
„Babičko, vidím, tě. Teď už vím, kým jsi byla a moc ti za tvou práci děkuji, byla jsi neuvěřitelná žena, tak silná a my jsme všichni koukali jen na hrubý povrch. Děkuji ti za tvou sílu, ušlechtilost a obrovské břímě nevděku, které sis na sebe vzala a až do posledních dní tak zázračně držela. Děkuji ti za nás všechny.„

Voda v odtoku se zázračně uvolnila a prostor kolem něj se vyčistil…

Tvé ruce…

Pak už jsem byla v mírném transu. Popadla mě veliká síla, díky které jsem dokončila práci jako nic. Koukala jsem na skoro vyleštěný rybníček, betonové stěny byly úplně čisté a malým čůrkem přitékala krásně čistá voda. Uklidila jsem po sobě, osprchovala se a mlčky si sedla k jídelnímu stolu, kde už přátelé začali prostírat. 

Popřáli jsme si dobrou chuť a najednou vzal Davy telefon a říká „Znáte ten krásný příběh o vnučce a babičce?”
Mým tělem prošla silná energie a postavily se mi všechny chlupy na těle. Jak to ví? Dělá si srandu? Vždyť jsem ještě nikomu nic neřekla!” 

Davy začal číst…”Babičko, jak tě mám zbavit tvé bolesti?” Ptala se vnučka. „ Pracuj rukama, má milá. Tvé ruce jsou jako antény k Bohu. Když budeš pracovat, budeš vědět, co máš dělat.” 

Vložila jsem hlavu do dlaní a usedavě plakala. Davy, jakoby tušil, mě chytil za rameno, pokračoval ve čtení příběhu, který já už jsem neslyšela a tekly mu po tvářích slzy. 

Cítila jsem velký příval čisté energie, jako bych čištěním rybníku očistila část ženské rodové linie. V srdci se mi udělal prostor, který se mi zalil vděčností a láskou. 

Nikdy na tento neuvěřitelný zážitek nezapomenu. I kdybych na Kostariku jela jen pro tohle, stálo to za to. 

Podvědomí s námi stále promlouvá a já k tomu, abych jej slyšela mám zřejmě více pracovat svými „anténami”.

PS: Mrzí mě, že jsem si nevyfotila práci před, protože pak ta práce po není tak viditelná a zvláště na fotce. Proces byl tak silný a nečekaný, že na focení před ani během jsem neměla ani pomyšlení. Musíte mi prostě věřit, přátelé 🙂

Kostarické finále a první díl seriálu

Jsem měsíc a půl doma a až nyní se mohu dívat na Kostarickou cestu s nadhledem. A vy na první díl seriálu, který tvoří můj spolucestovatel Kuba. Snad se taky...

Chceš nové? Zaplať starým.

Delší čas jsem se neozvala, protože tyto dny byly skutečně energeticky i fyzicky náročné. Transformace se přehnala naší skupinkou jako výron arenalského...