Rozhovory bez oparu

„Nikdy jsem neměla opar!“ hlásila jsem pyšně své „opařené“ kamarádce a jejímu muži, kterému taktéž okolí úst hýřilo všemi barvami. „Jen asi třikrát za život se mi udělalo něco na levé tváři, co se oparu podobalo. Klidně bych mohla opar potkat na ulici, dát mu francouzáka a nic by se nestalo!“

A tak jsem směle své kamarádce i jejímu muži vlepila na rozloučenou polibky, přesvědčená, že problém oparu je jen v hlavě dotyčného a že já nejsem dobrá oparová hostitelka a hrozně líná přenašečka.

Když si myslíte, že už máte věk, abyste věděli, co se s vaším tělem děje a jak přibližně reaguje, zavěste. Zavěste pyšný tok myšlenek, jak máte jistojistě něco ve svých rukou. Zavěste to proklaté telefonní sluchátko s Vesmírem, kterému hlásíte svá přání a zapomněli jste, že máte v ruce obyčejný analogový telefon a ten se prostě sám nezavěsí!

Protože vše může být jinak.

Druhý den, jemné svědění na tváři. Jenže když se vám něco stává teprve počtvrté za život a už vám není patnáct, tak máte v hlavě zapsány zcela jiné a „důležitější“ programy.

Například program „ranní káva“.  Ten je v mé hlavě nesmazatelně vryt.
S malými zanedbatelnými přestávkami, jako těhotenství a kojení, mám nesmazatelně vryt program „dopolední cígo s kámoškou“. Další nezbytně následující program „kakání po předchozích programech.“  Je třeba s ním jen dobře seznámit okolí, aby neměli tendence vás tahat na procházku nebo nedej bože celé programové kolečko absolvovat někde v obchoďáku.

Pochopte tedy, že program „opar“ nemám v databázi běžně používaných.

Psychosomatika nikdy nelže

Z psychosomatického hlediska jsem na internetu našla, že opar je “všeobecné přesvědčení o sexuální vině a potřebě trestu.”

To mě udivilo a donutilo přemýšlet.
Zapátrala jsem v paměti, kdy jsem se naposledy cítila sexuálně vinna. A přišla jsem na to. To ráno, mi můj Seeback (rozuměj, můj přítel se specifickým jménem), položil otázku, jak se tvářím na problematiku ranního orálního sexu. Což velmi narazil. Ne, že bych proti této ranní, všemi muži oblíbené probouzecí metodě něco namítala, nicméně v předmenstruační fázi matky, kdy jsem spíš trojhlavá saň, která by raději něco vzteky ukousla, jsem jen suše odpověděla „NE“.
Jeho oči se setkaly s mými.  To napětí, že je něco špatně by se dalo krájet. V jeho očích bylo nepochopení a v mých rezolutní „ani to nezkoušej!!!“

 A následovalo co?

Pocit viny. Než jsem tu mrchu proklatou vůbec stihla zaregistrovat, už byla plně emočně vryta. Asi hodinu mi trvalo rozklíčit, proč se to děje, co mám v sobě nezpracováno a na čem mám zamakat.

Na co jsem přišla a zpracovala?

Hodná holka – už mě není hodna a tímto jsem s ní ukončila veškerou spolupráci. Není třeba dělat věci, které dělat nechci. Můžu si to dovolit. V jakékoli situaci.

Nejlepší milenka – šla taky do kytek (ne kecám, šla někam, kde to tolik nevoní), protože ve svém věku a stavu poznání nemám potřebu se někomu zalíbit nebo zavděčit a už vůbec ne splňovat něčí potřeby. Jestli mám někomu dělat dobře, musí to především dělat dobře mě samotné.

Spasitelka – třeba se pak ON bude cítit mnohem lépe. Ježíši a jak se budu cítit já? Na to jsem trošku zapomněla.

Omlouvám se tudíž mým „opařeným“ kamarádům, které jsem nařkla z nechráněného přenosu virových dat. Jdu zapnout AVG a budovat důvěru ve spojení vlastní mysli a těla ještě více.

Nedělat co nechci, mi dává energii dělat s dvojnásobným elánem, to co chci. A může to být klidně ta samá věc, kterou jsem předtím nechtěla. Probouzecí metody prostě nejsou špatné, jen jejich timing.

Beru znovu do ruky analogové sluchátko s přímým spojením na Vesmír, a volám „haló, už jsem to pochopila, tak tedy prosím o rychlé vyléčení té brutality, co mám na obličeji!!!“

A malá rada na závěr.

MYSLETE ČISTĚ, NEBO NEMYSLETE VŮBEC.