Je jasné, že nic není tak růžové, jak to vypadá na obrázcích google nebo youtube. Znáte mě. Nesdílím jenom och a áách a fotky bez celulitídy a holywoodské úsměvy, takže bych se s vámi chtěla podělit o první momenty na Kostarice.

No, jak to říct, hezky a nepoužít “madrfakr wtf” 😅🤣 ?

Né, taková hrůza to není, ale jistě víte, že doletíte do San José. Díky tomuto městu jsem zjistila, že nejsem zase tak dobrodružná baba 😅. Jako chodec nemáte přednost, i když stojíte na přechodu. Jednoduše vás vytroubí nebo přejedou. Pak nechají ležet a v tom vedru se na horkém asfaltu brzy rozpustíte. Proto zřejmě nejsou vidět pruhy na přechodech, protože jsou překryty mastnými fleky.

V autě jsem byla zřejmě jediná, kdo blikal na směr jízdy, protože směrovky se zde zjevně používají jako disko tuning vozidla. Když se připojíte do pruhu a  začnete blikat, solidarita je rázem sprosté slovo. Nikdo vás nepustí, pokud to taky není stejně vyděšený turista a když do pruhu vjedete, jste opět terčem přehlušujícího troubení. Jak mi řekl dodavatel vozu “Občas buď agresivní, občas opatrná.” Jak prosté.

🩸I na červenou se jezdí. Blikající červená je zřejmě něco jako u nás blikající oranžová. No teď už aspoň vím😅

Dalším totálním vystoupením z komfortní zóny bylo kupování sim karty, kterou stále nemáme dobitou. Jezdíme tedy na ofline navigaci, která ne vždy funguje a naučili jsme se krásně rukama a nohama komunikovat s místními a poprosit je o trochu vody, o heslo na wifi či zavolání ubytovatelům, že už je pár chvil nemůžeme vůbec najít. Všichni ochotně vyhověli, to se musí nechat.

Nic nenechávejte náhodě! Karty i peníze si vyměňte už na letišti, je tam sice nekřesťanský kurz, ale nemusíte pak v nevhodnou dobu stát před bankou kilometrovou frontu v roušce a vedru. Auto si také objednejte online už z domova. My to nechali náhodě a auta neměli. Nikde. Nakonec nám v hotelu poskytli jednoho hodně rozdrchaného stařečka, ale díky bohu za něj, však se v tom provozu a zatáčkách stejně nedá jet více jak šedesátkou 😆

Začala jsem si vážit domova a selského rozumu českých lidí. Všichni tady nosí v horkých městech roušky i na běhání a dodržují, co se dá. Všechna čest, že když vás vidí bez roušky, neútočí a nechají vás volně dýchat. Venku, samozřejmě.

Na první den toho bylo strašně moc, ani vám to sem všechno nevypíšu. Děkuji své dcerce Johance. Hodnější dítě jsem nezažila. Jakože fakt nejhodnější. Ani na to není slovo. Děkuji Kubovi, mému spolu cestovateli, že mě uklidňoval, když už jsem si chtěla přebookovat letenku na zpět a v chvílích mé konverzační tuposti přebral vedení.

Dnes už jsme v ráji, ale o tom zase příště❣️

S Láskou a odvahou Vendy

Chceš nové? Zaplať starým.

Delší čas jsem se neozvala, protože tyto dny byly skutečně energeticky i fyzicky náročné. Transformace se přehnala naší skupinkou jako výron arenalského...

Respekt, zpívá Aretha

V autě nám hraje Respekt od Arethy Franklin, my se kodrcáme už dobrou hodinu po cestě, po které bych ani pěšky nedošla bez úrazu a říkám si „Co po mě...

Nakumulovaná přání

Celý můj život, který jsem doposud žila, je jen soubor mých přání i nepřání. Mé, s emocí vypuštěné myšlenky, se nakumulovaly, aby mohly být zhmotněny. Jen si...