Panické ataky, strach vyjít z domu, problém udržet stolici, nekontrolovatelný třes, strach ze smrti, silný pocit nedostatečnosti, hluboká neidentifikovatelná nenávist k sobě samému, somatizování neustálých zdravotních potíží, které nejdou medicínsky podložit…za to všechno může naše emocionální tělo, vnitřní dítě.
Proč tohle dělá?
Má k tomu mnoho důvodů, ale jedním z velmi častých a opomíjených důvodů je před lety velmi propagovaný výchovný trend. Nechat dítě vyplakat v postýlce.
Na toto téma jsem již kdysi napsala článek Vyplakané děti a pojednával o tom jak se dítě cítí a jak takové dětské trauma působí na následné dospělé partnerské vztahy. Na těle a naší psychice se toto zvěrstvo podepisuje mnohem více.
Klienti s těmito problémy bývají často považování za nevyléčitelné, že se s tím musí smířit a jejich ataky jsou brány téměř jako „trend doby”. V psychiatrických ordinacích se to takovými pacienty jen hemží a jejich beznaděj a strach je utlumován léky.
Okamžitá pomoc
Ve chvíli, kdy si uvědomíte (v panickém stavu), že těmito atakami a zdravotními potížemi na vás volá vaše vnitřní dítě a chce vysvobodit, máte okamžitou pomoc. Je vašim úkolem vašemu vnitřnímu dítěti poskytnout oporu, pomoc a náruč. Dát mu najevo, že není samo, že se nemusí bát tmy a že maminka ho miluje, jen uvěřila tomu, že nechat jej takto samotné je výchovná metoda. Když se vám podaří dítě uklidnit (někdy opakovaně), panické ataky začnou slábnout, až zmizí úplně!
Šok pro mysl
Může být pro vás šok, že takto jednoduchým způsobem se lze zbavit něčeho, na čem léta pracujete a na co roky užíváte medikamenty. Věřte však tomu, že když najdete jádro problému a dostanete se sami za sebou do doby, kdy jste takto plakávali, vše se, jako mávnutím kouzelného proutku, okamžitě rozpouští.
Já chci taky dělat na sebe, ale nemám inspiraci a bojím se.
„Vendy a jak mám vědět, co je mé poslání? Já nemám žádné vize ani nápady, co dělat. Ani nevím, co mě baví. Jsem tak odsouzená být celý život pod někým zaměstnaná? Já bych taky moc chtěla dělat na sebe.” Znáte to? Koukáte na přátele, kteří rozjíždějí podnikání a skrytě...
Promiň, babi, už tě vidím
Úplňkový den, jako každý jiný, zdálo se. Uvnitř mě však probíhalo podivné napětí a touha něco udělat. „Jsi na farmě, můžeš dělat cokoliv.” Řeklo mi mé já. Katka sedící se mnou u stolu od kafe povídá: „Půjdu vyplít záhonek.” To se mi nechtělo, potřebovala jsem něco...
Chceš nové? Zaplať starým.
Delší čas jsem se neozvala, protože tyto dny byly skutečně energeticky i fyzicky náročné. Transformace se přehnala naší skupinkou jako výron arenalského vulkánu. Nešlo uhnout, nešlo utéct, jen se nechat zaplavit a radovat se z přežití. Rozluka Blížil se poslední den...
Respekt, zpívá Aretha
V autě nám hraje Respekt od Arethy Franklin, my se kodrcáme už dobrou hodinu po cestě, po které bych ani pěšky nedošla bez úrazu a říkám si „Co po mě Kostariko chceš? Respekt?” „Ano. Respektuj mě takovou, jaká jsem. Nesnaž se mě vtěsnat do ničeho, co znáš od vás z...
Nakumulovaná přání
Celý můj život, který jsem doposud žila, je jen soubor mých přání i nepřání. Mé, s emocí vypuštěné myšlenky, se nakumulovaly, aby mohly být zhmotněny. Jen si to přiznat. Přání Mým snem bylo jet nahá na koni na pláži. Nahá jsem sice nebyla (díkybohu, to by dost štípalo...
Nejsem cestovatelka, no a?
Sedím u bazénu v krásném ubytování, které máme jen pro sebe a přemýšlím, kde se vzal ten stres, který jsem zažívala předchozí dva dny a pro vůbec přišel? Začalo to ve chvíli, kdy jsme se měli rozloučit s naší junglewoman Martinkou a vydat se na dalekou cestu k...
Bacha kam saháš a na co šlapeš
Dnes spojím dva dny dohromady. Protože včera dost pršelo, naordinovali jsme si "rest day" a vyrazili pouze na místní trhy pro zeleninu. Zřejmě už jsme přišli pozdě, protože uprostřed podivné haly bylo 5 stolečků s místními výrobky. Nakoupili jsme zeleninu a ovoce,...
Nahoru dolů
Kdyby v ráji vařili jídlo, bylo by to zdejší horské kostarické. Nečekejte však, že někdo místní by takhle uvařil. Vaří se v kuchyni zvané " Heaven is here" "Nebe je tady". A to je svatá pravda. Nebe v hubě, nebe v očích, nebe v duši. Každý den si s Johankou...
Trable na cestách
Je jasné, že nic není tak růžové, jak to vypadá na obrázcích google nebo youtube. Znáte mě. Nesdílím jenom och a áách a fotky bez celulitídy a holywoodské úsměvy, takže bych se s vámi chtěla podělit o první momenty na Kostarice. No, jak to říct, hezky a nepoužít...
Zítra letím
Plavky mám v kufru, slovník mám nainstalovaný v telefonu, noťas a nabíječky připravené... Snažím se přesvědčit sebe samotnou, že co zapomenu, to nepotřebuju. Jsem podezřele klidná, což se mi děje jen v případech, kdy jsem vedena něčím vyšším než moji hlavou. Není nic...