Kdyby v ráji vařili jídlo, bylo by to zdejší horské kostarické. Nečekejte však, že někdo místní by takhle uvařil. Vaří se v kuchyni zvané ” Heaven is here” “Nebe je tady”. A to je svatá pravda. Nebe v hubě, nebe v očích, nebe v duši. Každý den si s Johankou zpestřujeme stravu kuchyní od “naší” Martinky. V tom Brně se rodí tak šikovné holky!

Ráno jsem se vzbudila v jednu a už nezaspala. Vytrvale a mocně pršelo a vydrželo pršet do odpoledních hodin. Do toho se mi o pět dnů dříve ohlásila perioda. Cože? Zrovna když jsme si naplánovali cestu na horké prameny? Nenecháme se odradit. Ráno jsem si mocně zatancovala a vyjeli jsme. A ejhle, jaké překvápko, že dva kilometry pod kopcem už už neprší? 

Jaká to byla nádhera. Pravda, čekala jsem čistě přírodní místo, ale v termálních lázních bez lidí je to přece bomba! 🧨

Po pěší stezce vedoucí k pramenům jsem si náhle všimla něčeho placatého. Co to je? Skála? Kdepak. Neuvěřitelný strom, který kdy jsem obešla, tak to dělalo plus mínus 46 metrů! umíte si představit tu sílu? Popadla mě velká úcta k tomu velikánovi a odevzdala jsem mu část ze své posvátné tekutiny jako dar🩸. Snad se neurazil.

Pak už plácačka a koupačka a srando fotky a taky ticho. Chvíli nebýt turista a neočumovat, kde by byl ještě super záběr, ale nadechnout se místa, které je tam pro vás a těší se, že ho budete obdivovat srdcem ❤️

Dnešek pro mě nebyl jen o krásných místech, ale džungle mi otevřela proces, kdy si začínám znovu uvědomovat, že jsem se zase ztratila a nemyslela příliš na sebe. Pomohla mi s tímto uvědoměním menstruace, která začala hodně bolet, jakoby říkala “zastav se, moc se ženeš, zpomal, užij si to tady.” Tak jsem jí poslechla a dala si hodinku uvolnění a skoro spánku v houpací síti. Než mě začali okusovat moskyti😖

Proto se dnešní příspěvek nemůže jmenovat jinak než Nahoru a dolů. 

 

 

Chceš nové? Zaplať starým.

Delší čas jsem se neozvala, protože tyto dny byly skutečně energeticky i fyzicky náročné. Transformace se přehnala naší skupinkou jako výron arenalského...

Respekt, zpívá Aretha

V autě nám hraje Respekt od Arethy Franklin, my se kodrcáme už dobrou hodinu po cestě, po které bych ani pěšky nedošla bez úrazu a říkám si „Co po mě...

Nakumulovaná přání

Celý můj život, který jsem doposud žila, je jen soubor mých přání i nepřání. Mé, s emocí vypuštěné myšlenky, se nakumulovaly, aby mohly být zhmotněny. Jen si...